Není to tak dávno, kdy jsem vyjel slavit 30. narozeniny na francouzský go kongres do Bordeaux. Po našem domácím EGC v Liberci se vydávám na další cestu na jih, tentokrát do italské Pisy a jen na první týden plus víkend. Zrovna sedím ve vlaku směr Praha, když píšu první řádky tohoto ne úplně klasického reportu. Je to čistě můj pohled nehrajícího doprovodu, který si jede užít dovolenou v Toskánsku, než že bych chtěl popisovat dění v hracích místnostech. Od toho tu budou jiní…, myslím, že celé Mistrovství Evropy má pod palcem EuroGoTV, takže o přenosy a výsledky nebudete dozajista ochuzeni. Já se vám budu snažit zprostředkovat dojmy českých reprezentantů a samozřejmě zážitky ze svých dobrodružství.

Den -1
Vyjíždím ze současného působiště v Brně a mířím do matičky Prahy, kde chvilku zdřímnu, než vyrazím se svou posádkou do cílové stanice – Pisy. Velká škoda, že nakonec nejede náš bývalý evropský šampión Písa, akce by měla ještě mnohem větší grády. Ale i tak budeme mít solidní zastoupení a mě osobně čeká cesta autem naplněným až po střechu, v němž se poveze Terka spolu s manželem Jardou za volantem a dva goManiaci Honza s Láďou. Na místě nás v dočasném príbytku, který jsem pracovně nazval vila Emilka, doplní Scurge. Další Češi, pokud je mi známo, jsou rozprostřeni po celém městě. Defklan je ubytován u moře, stejně jako Jirka Tobiáš a spol., kteří to mají asi 25 minut busem, což je nějakých 10 km za městem.

Den 0
Odjezd ve 4 ráno nám nepatrně zpozdil Honza díky své zkušební jízdě s nějakým neUberem. Škoda Octavia je naštěstí velmi prostorné auto, takže jsme v pohodě naskládali všechna zavazadla (včetně Terčiných strašně důležitých zásob do kuchyně jako např. květák, ředkvičky a světe div se i olivový olej!) a v pěti jsme se vešli i vzadu relativně komfortně. Přesto všechno byla cesta dlouhá a únavná, naše pozadí zažívala hotová muka, i když jsme dělali celkem pravidelné zastávky. Opravdu jsem se pobavil, když jsem po příjezdu spatřil v naší kuchyňce hned dva oliváče. Byt je celkem prostorný a jakž takž vybavený. Velkým mínusem je klimatizace pouze v jedné místnosti a chybějící varná konvice. Vedro je v Itálii šílené, tak si snad rychle zvykneme. Zatímco dopisuji nultý den, ostatní se šli zaregistrovat a omrknout slavnostní zahájení spojené s nějakým rychlo-rautem. Na večer máme v Emilce naplánovanou „Welcome party“ s raclettováním.

Den 1
Po včerejší vydatné večeři se za námi ještě stavily Jitka s Nyoshi, tak jsme se s nimi vydali na krátkou procházku k řece. Skoro všichni přistupovali k turnaji velmi zodpovědně, takže jsme dali jen uvítací panák medoviny (někteří i trochu vína) a šli poměrně brzo spát. První kolo hlavního turnaje (+Mistrovství Evropy) začínalo až v neděli od 11 hodin, proto nebyl ráno žádný spěch a mohli jsme se z Emilky vyloudat poklidným tempem. Doprovodil jsem Terku s Jardou na hrací místo, které jsem si zároveň důkladně prohlédnul. Ve skutečnosti je ještě druhé místo kousek za řekou, ale tam ani nevím, kdo hraje, tak jsem zkoumal jen hlavní kongresové centrum. Naštěstí je plně klimatizované a před vstupem je zahrádka, kde se mohou lidé občerstvit, nebo si jen zahrát go a poklábosit. Nutno podotknout, že je zde opravdu rekordní počet účastníků, takže se de facto hraje i na chodbách, což byl asi i plán, těžko říct.
V 2. patře hraje špička (Top 32) v takových ne moc útulných místnůstkách po čtyřech deskách a v té první (jakoby lepší) má hlavní stanoviště EuroGoTV. No, určitě si dokážu představit důstojnější prostory ke hraní, ale budiž, to už není moje věc. Během dne jsem se potkal s několika lidmi z Čech, ale ještě zdaleka jsem neviděl všechny. Mým hlavním úkolem namísto turnajové hry bylo najít nějaký supermarket, kde bychom si mohli i v neděli nakoupit potraviny a hlavně vodu, kterou nám majitel nedoporučil pít z kohoutku. V letních měsících prý není úplně kvalitní… To jsem zmákl poměrně rychle, jelikož to nebylo ani tak moc daleko. Později jsme do nonstop Carrefouru sjeli autem a udělali si poměrně velký nákup. Brzy jsem se tedy otočil směr centrum a šel se podívat na hlavní atrakci města – Šikmou věž. Když si odmyslím davy turistů, musím říct, že je to opravdu pěkné místo a to nejen věž samotná. Udělal jsem si pár fotek a po chvilce vyrazil zpět za ostatními, kteří se mořili nad svou první partií go. Město samo o sobě nenabízí moc dalších krás, spíš je to taková starobylá „betonová džungle“ a to i v bezprostředním okolí řeky. V úzkých uličkách a podloubích jste sice chráněni stínem, ale všude na slunci je výheň a nedá se to moc dlouho vydržet. K tomu vás na každém kroku otravují muži tmavé pleti, kteří se snaží prodat různé cetky. Asi je to lepší než v Praze, kde vás nahánějí do bordelů, ale pořád stejně otravné. Večer mi ještě Scurge ukázal svou hru s Kravcem, tak jsme to zevrubně rozebrali a zjistili, kde se mu to nejvíc nepovedlo. Jeho zahájení nastudované s Leelou vzalo rychle za své a pak už mu hra lehce ujížděla, až nakonec úplně ujela. Před půlnocí jsem pak ještě sám vyrazil za zbytkem osazenstva a ve vlahé letní noci jsme si pochutnali na lahvince vína. Po návratu na byt jsme pak zavzpomínali na svá studentská léta, především pak na úspěchy či neúspěchy při zkouškách. V tom perlil hlavně Honza a dost jsme se přitom nasmáli.

Den 2
V pondělí jsem měl v plánu navštívit příbytek Defklanu u moře, kde bydlí ještě Lukan s Áďou a Robin. Jelikož všichni mimo mě museli nejdříve odehrát 2. kolo, měl jsem slušný náskok, který jsem hodlal využít hezkou procházkou po zdejším kraji. V očekávání velkého vedra jsem se hned ze startu patřičně vybavil a zvlášť dvoulitrová láhev vody z mrazáku se ukázala jako výborný nápad. Jinak to s onou krásou výletu k moři nebylo zas tak slavné, protože jakási cyklostezka až do přístavu se nějak brzo vytratila a podstatnou část cesty jsem tak byl nucen šlapat vedle aut. No budiž, chybami se člověk učí a zrovna tahle nebyla zcela katastrofální. Minimálně jsem si tento den řádně prověřil svou výdrž a v tomto ohledu to nebyl vůbec špatný výkon. S krátkými přestávkami na osvěžení a odpočinek ve stínu mi to k moři trvalo necelé 3 hodiny. Po příchodu do Marina di Pisa jsem neváhal ani minutu a okamžitě se zchladil ve vodě. Nedlouho poté se vrátil Thierry a mohl mi ukázat své královské bydlení. Řekl bych, že je minimálně o třídu lepší, ale musí dojíždět na hrací místo busem, takže se to s tím naším „kutlochem“ asi vyrovná. Než dojeli Vláďa s Lenkou, stihl jsem dát svému dřívějšímu žákovi lekci v go a hned poté jsme se vydali k vodě. Přesun Thierryho plachetnice nebyl úplně nejjednodušší, ale podařilo se a za odměnu některé plavbychtivé pěkně „povozil“. Pláž, kde jsme se usídlili, rozhodně nebyla z těch nejpohodlnějších. Absence stínu, podloží z větších kulatých šutrů a slabé vlny – to vše opravdu neposkytovalo nejlepší zážitek, ale to národu bez moře nikdy nevadí, neb se s láskou vyrachtá v jakékoliv slané kaluži, ať už je horko či zima. V mezidobí nás zcela neplánovaně doplnila trojice z Brna: Jirka, Pavel a Zuzka, k večeru ještě dorazili Kotowští se Scurgem. Ten bohužel prohrál i druhou mistrovskou partii a s turnajem se záhy rozloučil. S Vláďou partii důkladně rozebrali a nuda to rozhodně nebyla! Jak je ten svět malý následně dokumentovalo náhodné setkání s Jitkou a její francouzskou partou. Na úplný závěr jsme ještě prolili hektolitry potu při pěším transportu nafouknuté plachetnice, rozloučili se s pobřežím a mohli se vydat nazpátek do vily Emilky. Tam se seběhl večírek jen tak mimochodem, když nás navštívila partička znající se z Můstku – Franta, Honza a Anežka. S goManiaky se bavili v jednom pokoji u hudby, v tom druhém jsme mastili Whistík s později dorazivší Jitkou.

Den 3
Úterý jsem pojal zcela odpočinkově a po většinu času jsem polehával (=zotavoval se po včerejšku). Dopoledne mi dělal společnost Scurge, který si hledal možnosti, jak se co nejrychleji vrátit do ČR. Posléze se mu však zastesklo po go a odešel koukat na partie, případně si s někým zahrát přátelskou u pivka. Já po dopsání blogu velmi snadno přistoupil na italskou siestu, než se začali postupně vracet spolubydlící z 3. kola. Honza pobavil historkou o důkladně odpassované výhře nad japonským dědečkem, pak si tu chvíli kuchtili jídlo a rozebírali své partie. Večer se totiž chystali na playoff 9×9, kam postoupili Láďa s Honzou (záhy však vypadli), a pak vím ještě o Lukanovi, který skončil celkově na 3. místě! Moje maličkost se vydala společně s Terkou a Jardou na prohlídku botanické zahrady a několika pamětihodností po cestě. Terka během toho provozovala svůj oblíbený (a pro mě zcela nepochopitelný) „geokešing“ a my s Jardou k tomu měli hloupé průpovídky. Pak jsme ještě omrkli bar Baseel, kde se měla konat večerní go párty a manželé tam nakonec zůstali, protože lidi se už pomalinku trousili. Já jsem zamířil na hrací místo a omrkl Lukana při devítce, později pak odkráčel k domovu. Původní plán totiž byl, že při středečním volném dni pojedeme brzo ráno do Florencie, ale to se během pařby nějak změnilo (a posunulo na 11:15). Prý to tam bylo dobré a hodně se tančilo. Na noc k nám zavítali i Vojta s Leonem, aby si na vlastní kůži vyzkoušeli, jak tvrdou tady máme podlahu, a že pro další nocležníky to tu zdaleka není připravené.

Den 4
Pozdní start do Florencie měl tu výhodu, že jsem mohl v klidu napsat blog a ještě se dostatečně nachystat. Vyspaný jsem byl až až, i když noční návštěva mě samozřejmě o kus spánku připravila. Nicméně, ostatní z výletníků zdaleka nachystáni nebyli, takže jsme pak museli k vlakovému nádraží klusat jako ratlíci. Scurge si v noci omylem nezapojil mobil do nabíječky a zaspal svůj ranní odjezd do Bologni na let směr Bratislava. Přidal se tedy narychlo k nám a společně s námi nasedl (bez jízdenky) na vlak do Florencie. Na nádraží nás čekali mnohem připravenější Honza Sutnar s Frantou Cmuntem a parťáci Vojty z PromoGo – ségra Dita, Anežka a Honza Praus. Ještě musím zmínit, že naši goManiaci Honza & Láďa zůstali v Emilce, dospávali a k večeru se chystali k moři, na které se domluvili s Kamčou a její sestrou. To ale není pro můj příběh tolik podstatné, takže se vraťme k výletu z města do jiného města. Se Scurgem byla ve vlaku docela legrace, když si udělal nového kamaráda z pana průvodčího. Sice si musel koupit nový lístek do Bologni, ale ten ho pak ve Florencii nezištně doprovodil na přestupní spoj. Ani to však nestačilo, protože musel v Prátu nutně na záchod, přičemž mu ujel navazující přípoj. To jsem ale hodně odbočil, Scurge to do Brna nakonec zvládl, goManiaci ještě vyspávají na pokoji a moje skupina je v pravé poledne ve Florencii. Jediný opravdu připravený z naší výpravy byl Honza S, který měl vytisknutou mapku a naplánovanou trasu, abychom viděli co nejvíce z pravděpodobně nejromantičtějšího kousku světa. Jal se tedy role našeho průvodce; měl k tomu i naprosto skvělé, svítivě zelené triko. Hned po pár krocích od nádraží jsme udělali první zastávku v italské jídelně, která by jako z oka vypadla těm českým. Měl jsem tedy možnost prozkoumat, co nás ve Florencii vlastně čeká. Ani ve snu by mě nenapadlo, kolik toho uvidím (a nafotím) mimo známé dominanty. Je to opravdu nádherné město, těžko k něčemu přirovnat, i když podobně paf jsem byl třeba z Českého Krumlova. Tady to však bylo všechno takové majestátnější a každé „pitomé“ náměstíčko vypadalo jako ty nejhezčí v Česku, akorát postavené v trochu jiném stylu, než jsme zvyklí. Slova jsou tady absolutně zbytečná, to musíte prostě vidět a zažít! I očekávané davy lidí mě tentokrát nedráždily a jen jsem se „homolkovsky“ kochal. Jednu delší zastávku (krom obvyklých na pití a zmrzlinu) jsme udělali na výše položených hradbách, odkud jsme měli celou Florencii jako na dlani. Další z horkých letních dnů se na nás řádně podepsal a brzy k večeru jsme se zcela unaveni pomalu loudali zpět na vlak. V Pise se část výpravy ještě stavila na pivko a burger ke stánku u řeky, kde je (kousíček od hracího místa) příjemné posezení, poté již k domovu na whistík a spánek.

Po návratu z kongresu připojím nějakou fotogalerii, teď na to nejsou správné podmínky. Náš byt totiž nemá – krom dříve zmíněných chyb – wifi, což u mě sráží hodnocení na 1 hvězdičku. Mí spolubydlící taky nejsou žádné terno, zrovna dnes se někteří dozvěděli, že píšu tento blog a od té doby mají neustále nějaké divné poznámky a výhrady, jako bych si tady snad vymýšlel. Pokud někdy přispěchají s kritikou do komentářů, vězte, že jen velmi neradi snášejí pravdu.

Den 5
Po příjemném okouzlení Florencií jsem se musel rychle vrátit do reality všední Pisy. Psaní mi jde čím dál hůř, začínám stále později, až jsem skoro rád, že mi to tady pomalu končí… Zdejší klima je zatraceně únavné, tak už „přeskakuji“ čas a ani nemusím moc dlouho čekat, než se někdo odpoledne vrátí z kola. Trochu nám tu začal přerůstat přes hlavu odpad, hlavně ten tříděný, tak jsme to s Jardou za pomoci majitele vyřešili. Je neuvěřitelné, kolik plastu dokáže člověk za těch pár dní vyprodukovat (zvlášť, když nemůže pít vodu z kohoutku). Těžko se pak divit, že se toho tuny válí v oceánech, když někdo nemá smysl pro ekologii alespoň jako my Češi. Ta krátká epizoda, kdy jsem obešel okolí baráku a hledal kontejnery, sice zabrala jen pár minut, ale hned poté jsem byl zralý na další sprchu. Tento nepříjemný zážitek mě donutil k rozhodnutí, že jediná smysluplná činnost mimo klimatizované prostředí je pobyt ve vodě. Tak jsem ani moc neváhal, když goManiaci zaveleli na cestu k moři. Paradoxně se při našem odchodu z Emilky zatáhlo a snad poprvé, co jsme tady, nepeklo slunce. Tyto podmínky představovaly ideální příležitost, jak si nejlépe vychutnat chůzi po zdejších hradbách, které vedou skrz město. Už se mi ale nechtělo měnit plány na poslední chvíli, tak jsem přece jen vycestoval k vodě. Láďa s Honzou nejsou nikterak zdatní plavci, takže si oblíbili takový malý kousek písečné pláže, kde je voda ohrazená zdmi z obřích kamenů a je tam jen minimální průtok vody z otevřeného moře. Je to vlastně takové brouzdaliště pro děti a neplavce. Jemný písek pod nohama byl sice vítanou změnou oproti šutrům, ale za tu nepěknou kaluž vody to fakt nestálo, tak jsem kluky brzo opustil a přesunul se za druhou (početnější) skupinou, která v tu dobu okupovala pláž. Byli na stejném místě, kde jsme vegetili v pondělí, tak jsem si k nim hodil věci a relaxoval v téměř neznatelných vlnách. Sluníčko se znovu ukázalo až na úplný závěr, aby se mohlo lidé předvést se svým romantickým západem. Zhruba v ten čas jsme se odebrali k domovům. Před návratem do Pisy jsem se ještě stavil na drink k Thierrymu a posléze i k Jirkovi s Pavlem, kde se rozebíraly nějaké partie a řešily matematické úlohy. Můj mozek měl však dávno padla, tak jsem jen pozoroval a užíval si večer. Ke svému obydlí jsem odjel busem před půlnocí a s kompletním osazenstvem (doplněným Jitkou) jsme si opět střihli na dobrou noc aktuálně velmi oblíbený whist.

Den 6
Ze zpráv se ke mně doneslo, že i v Česku panují slušná vedra, takže mé občasné nářky teď vypadají poněkud nepatřičně. No, věřte mi, že pálící slunce vyloženě nesnáším a zálibu některých lidí v opalování nikdy nepochopím. Kdyby to bylo možné, ze stínu za žádnou cenu nevystoupím! Bohužel se nám to tady krátí a nechtěl jsem prošvihnout žádnou zajímavost ve městě, tak jsem i v plném žáru odpoledne vystoupal na městské hradby. Je to taková miniaturní „Čínská zeď“ vinoucí se kolem centra města, po které se dá jít od Šikmé věže až skoro k hracímu místo. Podobné hradby (útržky) jsem zahlédl i v jiné části Pisy, ale tato souvislá trasa stojí 3€ a minimálně ze začátku – při výhledech na hlavní památky – stojí určitě za to. Pak už je to trochu nuda, maximálně můžete čumět lidem do oken, nebo se jen potíte na přímém slunci. Tahle muka jsem neabsolvoval sám, přidal jsem se k Honzovi a Kamile, kteří s sebou měli „ochočenou pandu“. Láďa si samozřejmě neodpustil nasadit svůj kostým, aby trochu pobavil masy turistů. K mému údivu s tím prošel celou délku hradeb a ani jednou neomdlel, takže má asi nainstalované nějaké vnitřní chlazení. Zpestřením pro nás byl i šikmý rezavý sloup někde v půli cesty. Dost možná to byly sluneční hodiny, každopádně to vypadalo dost bizarně a vtipně zároveň. Na hracím místě jsem potkal Martinu, podíval se, jak si vedou Terka s Jardou v pairgo (prohráli na čas, aby mohli jet k moři) a zároveň si na wifi pořešil fantasy fotbal. Vláďa hrál někde finále seniorského turnaje a ostatní se chystali na korejskou verzi go – Sunjang. Tu jsem si pak v noci vyzkoušel při ochutnávce méně vytříbených vín na bytě. Partička od moře šla na kebab a vzápětí na víno do nějaké hostelové restaurace, kde stojí láhev krásných 6€.

Sobota je poslední plnohodnotný den vily Emilky, jelikož v neděli dopoledne vyrážíme zpět ke svým domovům. Blog tedy uzavřu až s odstupem v ČR a kongresové „dvoutýdeňáky“ zde zanechám naprosto bez dohledu, tak snad úplně nezvlčí.

Den 7
V poslední části blogu se musím pochválit za své loňské rozhodnutí, že týden bez hraní bude na prohlídku Pisy naprosto dostačující. Samozřejmě jsem mohl vyjíždět do jiných koutů Toskánska, ale na to jsem nebyl finančně vybaven a řidičák rovněž nevlastním. Na sobotu jsem si nic speciálního neplánoval, proto jsem se mohl toulat městem bez cíle a pořídit domů nějaké suvenýry. Všichni ostatní hráli Víkenďák, tak jsem se za nimi na hrací místo na chvíli zastavil a postupně začal zjišťovat, že pro italské organizátory kongresu bylo největším úskalím (krom jiných drobností) vyškrtávání hráčů, kteří se odhlásili z nějakého turnaje. Probírali jsme to další den i cestou autem a vypadalo to, že ani vyplnění „drop listu“ zdaleka nestačilo. Další toulky městem už nepřicházely v úvahu, proto jsem to rychle stočil k Emilce, kde jsem se ochlazoval jak jen to šlo a začal se zlehka připravovat na nedělní odjezd. Večer jsme ještě vyrazili autem na finální nákup do Carrefouru 24/7, který byl z našeho pohledu dost divoký. Samo o sobě je to poněkud zvláštní obchod, jako jediný hned při vstupu balí zákazníkům batohy do igelitu, aby něco náhodou neukradli. Na to už jsme ale byli z minula připraveni, takže jsme šli dovnitř polehku – ve čtyřech (Láďa zůstal na pokoji) s jedním vozíkem. Ten jsme po určitém čase ztratili a nevědomky vyměnili za cizí s jiným zbožím. Nejvíc nás pobavilo, když jsme měli v košíku místo našich super levných vín poněkud hodnotnější kousky a třeba čistící prostředky, o kterých jsme si původně mysleli, že si je Jarda kupuje do práce, aniž bychom to ověřili. Takže jsme asi 10 minut plnili jiný nákupní vozík a svůj někde nechali stát. Nějakým zázrakem ho pak Honza objevil a rázem jsme měli dva. Odfiltrovali jsme tedy své zboží a cizí nenápadně opustili. S velkým štěstím jsme se pak dostali skoro na začátek fronty k pokladnám, které se v tu dobu začaly rychle uzavírat a otevřené zůstaly jen dvě. Za normálních okolností se tam stojí jedna fronta a na obrazovce jste vždycky vyzváni, k jaké z X pokladen se máte odebrat. V ten pozdní večer se však utvořila neuvěřitelná fronta snad přes celou šířku (délku?) celého hypermarketu a my se v popředí mohli ještě smát. Nakupující někde na konci si to jistě tolik neužívali, zvlášť ten, kterému jsme předtím „ztopili“ nákup. Na bytě se udělala poslední raclette večeře a poté (už bez hlavního řidiče Jardy) jsme dopíjeli zbytky alkoholu. Asi do čtyř ráno probíhala plodná diskuse o poskytování první pomoci, o Láďově oblíbeném dokumentárním cyklu Vteřiny před katastrofou a dalších tématech.

V neděli jsme vyrazili v 10:00 a prožili si zhruba čtrnáctihodinové peklo v autě, na jehož konci jsme konečně pocítili příjemný chlad letního večera v Praze. Kus cesty nám zpříjemnilo sledování dramatického finále Palko vs. Šíša, které nám důkladně popisoval a komentoval (především v koncovce) skoromistr Honza Vráblík, tak jsem zvědavý, jestli to Palko v závěru opravdu tak kazil.

THE END

Fotogalerie


Podrobnosti