Na konci února uspořádala japonská asociace Nikkei čtrnácté mistrovství světa studentů – The 14th World Students GO OZA Championship. Mezi 16 účastníky ze čtyř kontinentů bojovala i česká reprezentantka Jitka Bártová a přestože nebodovala, některé ze svých silnějších protivníků řádně potrápila. Záznam všech partií je k dispozici na stránkách s výsledky. Vítězem turnaje se stal domácí hráč Ozeki Minoru, jenž se ve finálové partii vypořádal s Chung Chen-Enem z Taiwanu.

Během svého pobytu v Asii nám Jitka ochotně odpověděla na pár otázek:

Na MSS ses kvalifikovala na poslední chvíli, zrovna v době, kdy jsi finišovala s vysokoškolským studiem. Jaký to byl pocit, překonat evropské soupeřky a zvládnout přitom nástrahy problematického Panda serveru?
Když jsem se kvalifikovala, nemohla jsem tomu ještě nějakou dobu uvěřit. V minulosti jsem se dostala do finále třikrát a dvakrát v něm prohrála proti Lauře Avram 2-dan z Rumunska. Letos (respektive v listopadu) se mi ji (znovu ve finále) podařilo porazit. Kvalifikační pavouk byl tentokrát velmi kraťoučký, k úspěchu mi – i díky losu – stačily dvě výhry, což je nezvyklé. Právě proto, že šance kvalifikovat se je veliká, Pandanet nestálý (ve finále se soupeřce přerušilo spojení hned několikrát) a pro mě to byla poslední šance, o to neuvěřitelnější to byl pocit, když se postup konečně podařil. Chtěla bych povzbudit všechny studující goisty (a zejména goistky), aby se této kvalifikace účastnili, neboť vždy se štěstí může usmát právě na ně. Na studentskou Ozu se touto cestou probojovali také Anna Prokopová a Petr Kouba.

Do Japonska jsi nevyrazila poprvé, v minulosti jsme ti mohli fandit při MS párů. Je velký rozdíl hrát na takto prestižní akci sama za sebe? Hrála nějakou roli nervozita, nebo jsi naopak z pozice outsidera nastupovala s naprostým klidem?
Byla jsem až překvapená, jak jsem byla při partiích klidná. Jakkoli by totiž člověk mohl být optimistický, bylo jasné, že každá výhra by byla veliký úspěch, takže mým hlavním cílem bylo odehrát co nejvyrovnanější partie. Radost a smutek zároveň mi přinesly druhá a třetí partie proti pátým danům ze Singapuru a z Kanady, které jsem měla velmi dobře rozehraná a byla tam relativně slušná šance na výhru, ale nedokázala jsem příznivou situaci proměnit ve výhru. Nervózní jsem se však cítila v poslední partii, neboť jsem tušila, ze hraji proti papírově nejschůdnějšímu soupeři. V partii jsem se ale v jednom momentu (kvůli pocitu nedostatku bodu) rozhodla k agresivní redukci soupeřova moya, ale ten v následném boji neudělal chybu a já jsem v neúprosném byoyomi nezvládla hru zvrátit. Srovnání s reprezentací v páru není jednoduché, jelikož jde o skutečně velmi odlišnou disciplínu. Vždycky jsem měla soutěžení ve dvojici velice ráda, z velké části proto, že díky silnějšímu spoluhráči a také protivníkům jsem měla možnost podílet se na partii o několik stupínků „kvalitnější“, než jakou bych byla sama schopna odehrát. Nicméně i to jsem teď na studentech do určité míry zažívala, takže v tomto ohledu to bylo srovnatelné. Přesto doufám, že se mi ještě naskytne příležitost reprezentovat české barvy na párovém šampionátu, neboť jak se říká: „v pairgo se radost z prohry dvojnásobí a smutek z prohry půlí“.

Jak hodnotíš práci pořadatelů? Užila sis turnaj i po společenské stránce?
Organizátorům patří jednoznačně veliká pochvala! Jsou jimi vesměs nadšení studenti hrající go, ochotni vyřešit s vámi jakýkoli problém a učinit pro vás turnaj co nejpříjemnější vzpomínkou. Největší překážkou byla bohužel jazyková bariéra, neboť velmi dobře anglicky šlo komunikovat pouze s oficiálním překladatelem a s evropskými reprezentanty (společně s kanadským a americkým). Nicméně, když se chce, nakonec všechno jde, takže jsme si po skončení turnaje užili spoustu zábavy se všemi zúčastněnými. V tomto go asi nikdy nezklame, zkrátka lidi sbližuje i mimo hrací desku. Po turnaji jsme dostali zápisy svých partií a k tomu individuální výběr fotografií z průběhu celé akce, což jen potvrzuje, jak k šampionátu pořadatele přistupovali.

V současnosti žiješ v Anglii. Můžeš našim čtenářům ve stručnosti prozradit, jak tě hra go provází tam?
V Anglii jsem doposud měla možnost zúčastnit se asi šesti turnajů. Mají od těch českých (nebo například francouzských) zcela odlišnou atmosféru. Bývají jednodenní, takže v podstatě není prostor na nějaké společné družení, což mi velmi chybí! Navíc věkový průměr hráčů je drasticky vyšší než u nás. Nejsem si jistá, kdo bude na turnaje jezdit řekněme za deset let. I dětí je jako šafránu, ale na tom může mít svůj podíl horší dostupnost a větší vzdálenosti. Na běžných turnajích bývají nejsilnějšími hráči třetí danové, takže pro hráče mé síly může být velmi motivující bojovat o přední příčky. Dlouho mi nedocházelo, proč nepotkávám lepší hráče, až jsem vypozorovala, že i přes poměrně vysoké startovné se téměř nikdy nehraje o žádné finanční ceny. A protože právě odpadá ta společenská stránka věci, kvůli které převážně na turnaje jezdíme, stává se pak taková akce poměrně ztrátovou záležitostí, nebo minimálně není tolik atraktivní pro silné hráče a to je škoda. Nicméně i tak si nenechám ujít například blížící se turnaj v Cambridge a spojit hraní s cestováním. Velmi ráda zavítám na turnaj i domů. Nadále pro mě zůstanou oblíbené čtvrtky, kdy se několik goistů sjíždí do nedalekého krásného domu anglické legendy Matthew Macfadyena (s vlastním ostrovem na zahradě), aby spolu sehráli šílené handicapy a těšili se znovu za týden. Pokud chcete okusit, jaké to je, nechat se od pána domu strhnout do fascinujícího boje na desce či žasnout nad tím, do jaké míry se dá využít i to nejmenší aji, přijeďte na návštěvu.