Kamila Šamajová byla přes letní prázdniny v Jižní Koreji, kde s mladými talenty z celého světa studovala go pod dozorem zkušených profesionálů. O své zážitky se s námi dělí v tomto přátelském interview:

Ahoj Kamčo, pojďme pěkně od začátku a pověz nám, prosím, pár slov o samotném programu:

Program je určen pro „nadějné zahraniční hráče go“ do 19 let a letos se jej včetně mě zúčastnilo 20 hráčů: 8 Rusů, 4 Francouzi, 2 Ukrajinci, 2 Australani, Izraelec, Srb a Mexičan. Program se odehrává v go škole KIBA (Kwonkapyong International Baduk Academy) na okraji Soulu.

Požadovaná výkonnost pro účast v tomto projektu byla dle Korejské asociace stanovena takto:

7 – 9 let – 7 kyu, 10 – 12 let – 5 kyu, 13 – 15 let – 1 kyu, 16 – 19 let – 2 dan

Po přečtení propozic jsem si myslela, že kritéria nesplňuji a rozhodla jsem se, že se zkusím do projektu přihlásit třeba až další rok. Pak jsem ale obdržela e-mail od Vladimíra Daňka, který měl za úkol poslat přihlášky za Českou republiku, že podmínky pro přijetí pravděpodobně nebudou tak striktní, jak píšou, a že to mám určitě alespoň zkusit. Do projektu jsem se tedy přihlásila a nakonec mě opravdu vybrali.

Mohla bys pro rodiče našich nadějí doplnit, jaké jsou pro hráče výdaje v tomto programu?

Celý program byl hrazen Korejskou asociací (letenka, ubytování, školné i jídlo). Jediné, co jsem si platila, bylo pojištění, které vyšlo na ty dva měsíce kolem 2 500 Kč, a kapesné.

Letět do Asie není běžná věc. Jak ses před odletem cítila a jak vlastně proběhla tvá cesta?

Od chvíle, kdy mi přišel e-mail, že mě do Koreje přijali, jsem se opravdu těšila. Určitě hlavně na hraní go, na které přes školní rok příliš času nemám, také na procvičení angličtiny a poznání nové země a kultury.

Největší obavu jsem měla z příletu, ještě nikdy předtím jsem neletěla sama letadlem, natož 11 hodin a do tak odlišné a daleké země. Představa, že se ztratím někde na letišti, nebo mě tam nikdo nevyzvedne, mě opravdu děsila. Má obava se pak zčásti vyplnila, když mi vymotání se z prostoru letiště trvalo více než dvě hodiny a před východem jsem při vyplňování posledního dotazníku, který mě dělil od opuštění příletové zóny, nechala ležet svůj pas. Naštěstí po požadavku zástupců Korejské go asociace, abychom jim všichni půjčili naše cestovní pasy, jsem na ztrátu svého pasu přišla dřív, než jsme se od východu z příletové zóny více vzdálili. Šli jsme se zeptat zaměstnanců u východu, kteří pas poměrně bez komplikací našli a vrátili mi ho. Tak to nakonec všechno poměrně dobře dopadlo.

Spávat 2 měsíce mimo svou postel by mě pěkně znepokojovalo. Jak jste byli v Koreji ubytovaní?

Byl to trochu nezvyk být tak dlouho mimo domov, ale neměla jsem s tím problém. Zdá se, že dva měsíce jsou hodně, ale uběhlo to opravdu rychle.

Ubytováni jsme byli zvlášť kluci a zvlášť my holky. Bylo nás 5 holek a bydlely jsme v takovém třípokojovém bytě (dva pokoje po dvou postelích a jeden pokoj pro jednoho) s kuchyní a velkou místností („obývákem“), kde spala Korejka, která nás hlídala. Starší kluci to měli podobně a mladší bydleli nějak společně s malými Korejci.

Jaký byl tvůj první dojem z Korejské go školy?

No určitě byl nezvyk přijít do Korejské školy mezi desítky korejských dětí studujících go každý den od rána do večera. Za prvé tolik dětí, jako bylo v jedné korejské go škole, nehraje go asi ani v celé České republice. Za druhé jsou Korejci zvyklí studovat 5 dní v týdnu od 9 do 9 a chození do školy i o víkendu pro ně není výjimkou. Velmi mě překvapilo, jestli jsem to dobře pochopila, že děti, které navštěvují go školu, do žádné jiné školy nechodí, nemusí mít běžnou výuku jako my. A za třetí bylo trochu deprimující, že některé děti už tak kolem 8 let nás ve hře běžně porážely. Ale na všechno jsem si časem zvykla.

Sám jsem byl o prázdninách v KIBĚ a velice mě překvapilo, když nám náš průvodce vysvětlil, že děti ve „školce“ se dostávají na úroveň prvního danu v průměru za 6 měsíců, ale jsou i tací, kteří to zvládnou za 3. Setkala ses během svého pobytu s takovým růstem? Trénovali jste vůbec s místními, nebo jste byli separé? 

Neměli jsme trénink s Korejci úplně totožný, ale trénovali jsme s nimi v jedné místnosti, hráli jsme s nimi dost často, takže nebylo to tak, že bychom od nich byli nějak izolovaní.

Korejci májí výcvik opravdu intenzivní. Nevím, jak to přesně mají ve školce, ale starší děcka, jak už jsem se zmiňovala, trénují téměř každý pracovní den od 9 do 9 a v sobotu tak od 9 do 3. I přesto si ale nejsem úplně jistá, jestli se jsou schopni dostat za 6 měsíců, nebo natož za 3, na úroveň prvního danu. I když jsme neměli přímo informace o třídách korejských dětí, když jsme se jich osobně nezeptali, neřekla bych, že tam bylo až tolik malých dětí na úrovni prvního danu, vzhledem k tomu, že korejské třídy jsou ještě o něco přísnější než v Česku.

Mohla bys uvést pár příkladů, jak probíhal váš „goistický“ den? Byli všichni vaši lektoři profesionálové?

Ráno byla snídaně kolem půl 9 a v 9 začínal trénink. Každý týden jsme hráli ligu mezi sebou my „cizinci“, byli jsme rozdělení na dvě skupiny, nás starších bylo 8. Ráno jsme tedy většinou hráli jednu partii do ligy, někdy dvě po sobě nebo jsme po první partii měli samostudium, pak oběd. Po obědě většinou tsumego nebo druhou partii do ligy a ve zbytku času zase samostudium nebo hraní s Korejci. Kolem půl čtvrté jsme měli korejštinu a po korejštině někdy taekwondo nebo K-Pop. Kolem 6 bývala večeře a po večeři jsme někdy mohli chodit hned domů a někdy jsme museli zůstat až do 9, tak to jsme taky hráli s Korejci nebo měli samostudium.

Lektorů, kteří nás běžně učili, bylo 5. Jedním z nich byl Kwon Kapyong (8p), zakladatel školy (a učitel Lee Sedola), podle kterého se i celá škola jmenuje. Dále pak 2 profesionálové, jedna profesionálka a jeden asi 19letý korejský 5. dan. Anglicky uměli jenom poslední dva zmiňovaní, ale nějak jsme se vždycky domluvili i s ostatními.

Měla jsi to štěstí zahrát si s nějakým profesionálem, jehož úspěchy se mohli donést i k našim uším?

Simultánku s profesionály Korejské asociace jsme hráli vlastně jen jednou. Nemyslím si ale, že někdo z nich by byl v Evropě příliš známý.

Jeden večer jsme byli na zahajovacím večeru profesionálního turnaje, kde jsme se potkali s Lee Sedolem, Kim Jiseokem, Lee Changhem a Kang Dongyunem. Možnost si s nimi zahrát jsme však bohužel neměli.

Takhle trénovat go každý den od rána do večera, z toho by se jeden zbláznil! Neměli jste krom go i jiné aktivity na pročištění hlavy?

Ano, samozřejmě, odpoledne jsme mívali lekce taekwonda, korejštiny a K-Popu, které byly příjemným odreagováním od celodenního studia go. Párkrát jsme si byli také zahrát pingpong nebo na bazéně. A během těch 2 měsíců jsme třikrát na několik dnů vycestovali ze Soulu navštívit i jiná města; podívat se na památky, zahrát si s goisty z jiných koutů Koreje. Celý program byl podle mě velmi zajímavý.

Jak ses srovnala s tamním jídlem? Mě hrozně iritovaly železné placaté hůlky, z kterých vše vyklouzne a nekončící záplava kimči!

Moje představa, že bude korejské jídlo podobné jako třeba v čínských nebo japonských restauracích u nás a že budeme mít často sushi, byla mylná. Korejské jídlo je poměrně dost specifické, hlavně jejich koření, kterým většinu jídel dochucují. A korejské sushi, které opravdu není moc časté, se chutí japonskému sushi vůbec nepodobá, což mě taky hodně zklamalo. Ne že by mi korejská jídla vyloženě nechutnala, ale stýskat se mi po nich asi příliš nebude.

Jinak v Koreji je zvykem, že mají kimči opravdu ke každému jídlu, takže to mě až tak nepřekvapovalo, ale za celé ty dva měsíce jsem ho vlastně ani jednou neochutnala, moc mě to nelákalo.

Co se týče hůlek, nejsem zvyklá jíst dřevěnými hůlkami, takže nemůžu porovnat rozdíl. První týden jsem téměř všechno jedla lžičkou, nějak se mi do učení jíst hůlkami nechtělo. Ale při návštěvě restaurace, kde jsme nedostali ani lžičku, jsem neměla jinou možnost. Asi dva dny mi trvalo na hůlky si zvyknout, pak už mi nedělalo problém s nimi cokoliv jíst.

Jeden z problémů studia go je, že občas může člověk studovat stovky hodin a nezlepší se ani o jeden bod ratingu. Myslíš, že byl pobyt tvému go prospěšný? Jak celý pobyt hodnotíš?

Tak určitě pro mě pobyt prospěšný byl, obohatil mě ve více směrech, jak už v tom, co jsem se v go naučila, tak i v tom, jak a co bych se hlavně měla dále učit. Nemyslím si, že bych se zlepšila nějak výrazně, ale naučila jsem se tam toho hodně a určitě nelituji toho, že jsem tam jela.

Z hlediska výuky go mě trochu překvapilo, že převážná část výuky byla spíše formou samostudia, což mě trochu mrzelo. Čekala jsem více přednášek. Ale samozřejmě že i tak jsem se určitě hodně přiučila a také příležitosti zahrát si s o hodně silnějšími hráči, kterých bylo v Koreji opravdu hodně v porovnání s Českem, mě velmi obohatily.

Chtěla by sis tuto zkušenost zopakovat?

Tento výukový program probíhá vždy o prázdninách a je určen goistům mladším 19 let, což znamená, že mám ještě třikrát možnost se přihlásit. Tento rok bych určitě chtěla mít zase normální odpočinkové prázdniny, ale uvidím, jestli třeba za ty dva, tři roky bych si to ještě chtěla zopakovat. Na tuto otázku zatím neumím odpovědět.

Myslíš, že bude tento program i v následujících letech? Napadá tě někdo, komu bys v ČR doporučila program absolvovat?

Program určitě v dalších letech bude, ale nevím, jestli trochu neupraví dolní věkovou hranici, protože ti menší Rusi, kteří tam byli, občas hráli více hry na tabletech a mobilech než go, což se Korejcům moc nelíbilo.

Určitě bych program doporučila. Myslím, že je to zážitek a zkušenost na celý život. Program byl opravdu pestrý, jak už jsem říkala víckrát, takže se určitě nemusíte bát, že byste 2 měsíce 12 hodin denně v kuse jenom studovali go.

Děkujeme Ti za milý rozhovor. Máš ještě něco na srdci nebo nějaký vzkaz pro rodiče či kamarády, kteří budou tento rozhovor číst?

Držím palce všem, kteří se budou chtít v následujících letech do projektu přihlásit, opravdu jsem si to užila J.