Už od začátku měla tato akce zvláštní nádech… Většina silných Evropanů (kromě našeho Písy) pozvání rovnou odmítla, protože *8. Hedvábná stezka* koliduje s bombastickým turnajem ve Varšavě, a těch pár, kteří turnaj přece jen zvažovali (např. Welticke), brzy vycouvalo, když zjistili, že hrací místo není úplně snadno dostupné a u přímějšího leteckého spojení náklady výrazně převýší čínskou dotaci (1000$) pro Top 10 Evropanů.

České danové hráče „druhého sledu“ však lákalo i samotné asijské dobrodružství, takže hledali skuliny, jak cestovní náklady alespoň trochu snížit a zároveň si dobrodružný trip zpestřit něčím dalším, když už bylo jasné, že zájem z Evropy není a na dotaci dosáhnou pohodlně všichni. Chvilku byla ve hře i naprosto šílená varianta, že si v Kazachstánu, kam se dá z Prahy doletět opravdu levně, půjčíme auto a přejedeme hranice do „Kuči“ přes nějaký horský masiv (asi 10 hodin cesty) po vlastní ose. Tato skopičina se naštěstí celkem rychle zavrhla a přišlo na řadu prodloužení a hlavně rozložení cesty na víc zastávek.

Anabází s vízy, koupením několika různých (navazujících) letenek pro 6 lidí a zařizováním ubytování, která celé akci předcházela, už vás raději nebudu zatěžovat, i když by vydala na další dobrodružný román. Každopádně nám velmi pomohla „evropská spojka“ Mirta Medak a z naší strany se velmi činil brzy jmenovaný šéf výpravy Franta, abychom většinu komplikací překonali a v rámci příprav se postupně posunovali až k zahájení velké výpravy v pátek 6. října.

S určitým odstupem už mohu s úsměvem ve tváři konstatovat, že bych do toho podruhé zaboha nešel a minimálně do Číny už mě nikdo nikdy v životě nedostane, ale minimálně Astana (+ samotný turnaj) za ty peripetie snad přece jen stála. Hodně zajímavé a hlavně neuvěřitelně rychle rozvíjející se město i země, i když much na kráse by se taky pár našlo.

Nyní už píšu z Urumqi, kde je zrovna po půlnoci a já mám rozhozený spánek. Zde se nás hned od počátku ujala paní Zhong s kolegou, kteří jsou něco jako „vyslanci“ pořadatelů z Kuči a neumí ani slovo anglicky, takže veškerá komunikace (včetně hotelové recepce) probíhá přes překladač v mobilu. Ještěže je Urumqi – a nejspíš i celá Čína – mobilům zaslíbená, v každé ulici jsou desítky prodejen této zázračné techniky. Paradoxně nám to nijak nepomohlo v zakoupení místní SIM karty a rozjetí internetového připojení přes VPN, takže jsme uvízli v době kamenné přes pseudo-wifi a kontakt s blízkými v ČS musíme řešit přes roaming, který není nejlevnější, když chcete udržovat častější spojení. No co už, detox od sociálních sítí a dalších vymožeností svobodného internetu má taky něco do sebe a určitě na to tady neumřeme.

z Číny píše Ivan Kostka (Hidoshito) výpravy se dále účastní: Jan Šimara, Petr Kouba, František Čáha, Adéla Maroňová a Ondrej Králik