Česká republika má prvního profesionálního hráče. Rozhodlo se o tom před týdnem v 7. evropské profesionální kvalifikaci, v jejímž finále Jan Šimara překvapivě prorazil Lukáše Podpěru. Konečně se tak naplnil sen několika generací českých goistů.

Goistická kariéra Jana Šimary je na špičkového hráče hodně nestandardní. A rozhodně může být velkou inspirací pro ty, kteří začali go hrát až později nebo jsou „služebně“ starší.

Jak jsi se ke go dostal?
Tak jako mnoho jiných goistů jsem se ke go dostal přes šachy. Když mi bylo zhruba 13 let byl jsem na zlínském šachovém táboře, kterého se účastnila i malá skupinka goistů. Hned jak jsem si go vyzkoušel, tak jsem se do něj zamiloval. Během šachových tréninků jsem se nemohl pořádně soustředit a v hlavě jsem řešil různé triviální goistické tvary a o přestávkách jsem rychle utíkal hrát go.

Přestože jsi měl na turnajích celkem dobré výsledky, trvalo ti 7,5 roku od prvního turnaje, než jsi se dostal na 1. dan. To ti bylo 19 let. Proč ti to trvalo tak dlouho?
První dva roky jsem skoro nehrál. Sice jsem odehrál dva turnaje a místo šachových tréninků začal chodit do goistického klubu, ale vzápětí přišla intervence mého šachového trenéra, který mě přesvědčil, že go nemá oproti šachům velkou budoucnost. To mu samozřejmě nemám vůbec za zlé, protože to z jeho úhlu pohledu dávalo naprostý smysl. Když jsem se mezi 15. a 16. rokem ke go vrátil, tak jsem se ze začátku hodně zlepšoval, ale kolem 3. kjú jsem se zastavil. V této době jsem neměl moc možností go studovat, neměl jsem internet a go jsem si chodil zahrát jednou týdně do klubu. Za toto období musím hlavně poděkovat Martinu Kuželovi, který mě toho hodně naučil a díky kterému jsem se dostal i na mnoho zahraničních turnajů, kam bych se jinak nedostal.

Naopak na 5. dan, kam většina lidí ani nedojde, jsi se dostal už po 2 letech a 9 měsících od uhrání 1. danu. Co se tehdy změnilo?
První věc byl můj nový přístup k internetu, kde jsem trávil celé dny hraním go. Za druhé jsem začal také seriózně studovat, jak přehráváním profesionálních partií, tak řešením tsumego. A možná nejdůležitější bylo, že se do Zlína vrátil Ondřej Šilt z Japonska, se kterým jsme se postupem času velmi spřátelili. Chodili jsme spolu často hrávat a rozebírat partie, jezdili spolu na turnaje a celkově žili hraním a filozofováním o go. Bez Ondry bych se zřejmě nikdy nedostal na úroveň, kde jsem dnes.

Další zlom u tebe přišel v roce 2012, kdy jsi zcela neočekávaně vyhrál mistrovství Evropy. Bylo to překvapení i pro tebe, nebo jsi cítil formu?
Překvapení to pro mě určitě bylo, ale musím říct, že jsem v této době byl ve své vrcholné formě.

Chtěl jsi titul evropského šampiona nějak využít – třeba se stát profíkem a začít se hrou go živit?
Bohužel tomu bylo přesně naopak. Vzhledem k mizivé výhře za první místo jsem si uvědomil, že živit se go v Evropě je velice obtížné. Evropská profesionální asociace v této době ještě neexistovala. Začal jsem tedy své soustředění přesouvat na jiné aktivity, zejména poker.

S jakými plány nebo předsevzetími jsi šel do letošní profesionální kvalifikace?
Žádné velké plány jsem neměl, šel jsem si čistě zahrát. Moje hlavní motivace hrát co nejlépe byla moje přítelkyně, která moje partie zapisovala. Chtěl jsem jí ukázat, jak mohou partie vypadat, když už člověk aspoň něco umí, a tím ji motivovat k vlastnímu zlepšení.

Už v prvním kole kvalifikace jsi zazářil, když jsi porazil papírově o dost silnějšího Oscara Vazqueze ze Španělska, přestože jsi první partii prohrál. Nabudilo tě to do semifinále a finále?
Určitě. Získal jsem tím sebevědomí, že pořád ještě něco umím.

Před semifinále se s napětím čekalo na nové ratingy kvůli rozlosování. Když na tebe připadl Benjamin Teuber z Německa, věřil sis, že by postup do finále mohl vyjít?
Během turnaje se vždy snažím přemýšlet pouze nad aktuálním zápasem. Ale můžeme říci, že jsem si na Benjamina docela věřil, ovšem se vším respektem.

A pak už přišlo tvé slavné finále. V něm jsi prohrával 0:1, ale nakonec jsi zápas otočil. Co byl z tvého pohledu hlavní důvod, že jsi Lukáše Podpěru ve finále porazil?
Myslím, že Lukáš byl docela pod tlakem a nehrál své nejlepší go. Nutno říci, že i já jsem udělal mnoho chyb, a tak se poslední partie rozhodla až v posledních tazích. Takže sehrálo svou roli i štěstí.

Chystáš se nějak profesionální třídu zužitkovat? Ptám se proto, že je ti 37 let, a to už má člověk většinou pracovní kariéru nastartovanou.
Aktuálně žádné velké plány nemám, ale uvidím, jestli se objeví nějaké příležitosti. Mám již stálou práci jako programátor, které se budu nadále věnovat, a go zůstává jako má hlavní aktivita ve volném čase. Rád bych tohoto rozhovoru využil a všechny srdečně pozval na český go kemp, který tento rok poprvé organizuji.

Následovat má logická otázka, co mají mladí hráči dělat, aby se stali profíky. Ale vzhledem k tomu, že jsi možná nejstarší nový profík v historii go, tak ji trochu přeformuluji – co mají všichni hráči dělat, aby se stali profíky?
Nemyslím si, že se všichni hráči mohou stát profíky. Pokud se ale bavíme o tom, co si myslím, že je nejefektivnější způsob, jak se zlepšit v go, tak je to zlepšování propočtu, čili jak všichni již dobře ví mnou mnohokrát propagované tsumego.

A co by naopak dělat neměli? Respektive je něco, co bys ve své kariéře udělal jinak?
Neřekl bych, že něčeho vyloženě lituji, avšak asi největší nepřítel každého je strach z prohry. Všem doporučuji hrát pro radost ze hry samotné a výsledek nechat jako vedlejší produkt.

A ještě závěrečná otázka: V české top špičce se pohybuješ zhruba 15 let. Jako jediný Čech máš titul mistra Evropy a profesionální třídu. Ale na rozdíl od svých kolegů ze špičky zatím nemáš ani jeden titul mistra republiky nebo Go Barona. Plánuješ v tomto směru ještě něco udělat?
Oba tyto turnaje hraji pravidelně každý rok a plánuji v tom pokračovat. Třeba se jednou zadaří 😊.

Foto: Vít Brunner, https://gallery.tasuki.org/2023