Když jsem v únoru roku 2015 odjížděl z Pekingu, kde jsem půl roku studoval v Ge Yuhongově škole v rámci programu CEGO, přemýšlel jsem, zda tam ještě někdy zavítám. Nakonec se poštěstilo na týden během podzimu 2018, kdy jsem se zúčastnil místního turnaje. Online školení jsem pak byl součástí během koronavirové pandemie. Pak ale doběhl desetiletý kontrakt mezi Evropskou Go Federací a společností CEGO. Mám informace, že se vleče jednání o novém, ale slavný čínský trenér Ge Yuhong prostě chtěl mít evropské studenty znovu ve své škole okamžitě po letním znovuotevření Číny. První oťukávání proběhlo na kongrese v Lipsku, kde jsem dostal základní informace od „spojky EGF s Čínou“ Li Ting, která už v té době měla zájemce v podobě páru Mirta Medak (3-dan, HR) + Elian Grigoriu (6-dan, RO). Hned jsem věděl, že rozhodně nebudu moci vyrazit na kompletní semestrální pobyt, ale vícetýdenní bych zvládnout mohl. Definitivní rozhodnutí padlo na českém juniorském soustředění, kde jsem dostal od Li Ting detailní informace, že škola se přestěhovala z Pekingu do Quzhou a znovu získala svoji ztracenou slávu, což pro mě bylo posledním faktem, který mě přesvědčil vyrazit a odeslal jsem tedy svoji přihlášku. Mirta nakonec ještě přibalila svého mladšího bratra Stjepana (3-dan). A přijat ke studiu byl nakonec i Alexander Eerbeek (5-dan, NL), který se hlásil už mnohokrát v minulosti a konečně mu to tedy vyšlo. Svůj pobyt jsem se nakonec rozhodl vmáčknout mezi pražské podzimní akce – Evropský Grand Slam a Go Barona.

Čínské dobrodružství tedy mohlo začít odletem 25. října. O den později jsem přes Istanbul doletěl do Šanghaje. Z letiště Pudong jsem se následně přímým metrem za hodinu a půl dopravil na vlakovou stanici Hongqiao. Dopředu jsem měl koupený lístek na rychlovlak do Quzhou, který pětisetkilometrovou trasu zvládl asi za dvě hodiny. Mimochodem, Čína momentálně disponuje 40 tisíci kilometry vysokorychlostních železničních tratí, což je více než zbytek světa dohromady. Ve vlaku jsem si opakoval své znalosti čínského jazyka, přeci jen tam snad ještě něco z tříletého studia v Olomouci zůstalo. Na stanici mě čekali učitelé Li Zehao a Chen Xuan. Já jsem rovnou spustil čínsky a k mému překvapení první z nich promluvil anglicky. V taxíku jsme následně prohodili pár slov a z konverzace vyplynulo, že jeho blízkým kamarádem je Yang Yaoling (vítěz jarního pražského turnaje). Jaká to náhoda. Kolem půlnoci jsme tedy dorazili do školy, kde jsem poznal první velkou změnu oproti minulým rokům. Žádné speciální ubytování pro Evropany, bydlíme přímo ve škole. Do nočních hodin na mě čekali moji evropští kolegové, kteří zde již trénují od začátku října a také pan Ge, který mě při setkání po mnoha letech objal. Byl mi tedy přidělen pokoj ve druhém patře s Alexem Eerbeekem, což bylo rozhodně pozitivní zjištění. Veškeré sociální zařízení je samozřejmě na chodbě, pokoje jsou velmi skromné.

Nikdo se mě příliš neptal, do jaké třídy bych chtěl být zařazen a kdy začnu s tréninkem. Hned následující páteční ráno jsem vyfasoval dvousetstránkovou knížku s úlohami úměrnou mé výkonnosti a šlo se trénovat. Své čínské jméno „Lukasi“ jsem našel v tabulce 5. ligy (z celkových přibližně 14), což byla nejvyšší skupina ve druhé třídě (z celkových čtyř až pěti), kterou mám shodou okolností na stejném patře. Elian se zrovna tou dobou nacházel v 6. lize a moje zařazení považoval za naprostý výsměch. Prohlásil „I really trust your ability, Lukan. I strongly believe, you should be in the first class.“ Samozřejmě jsem v té době vůbec neznal úroveň zdejších studentů, takže jsem do úvodních partií vstupoval obezřetně. Přestože mívám problémy s posunem času, tak tentokrát jsem se cítil docela svěží a na své soupeře jsem vletěl ve velké pohodě. Nakonec jsem během následujících dní zdolal všech svých šest soupeřů (výjimečně nás totiž bylo sedm místo šesti) a svoji ligu vyhrál bez ztráty kytičky. Některé partie však byly velmi těsné a tito soupeři by si rozhodně v Evropě mohli směle napsat třídu 7-dan. Nejzajímavějším jménem byl jednoznačně hráč Zhu Hongxin, kterému je… 7 let. Zpětně musím říci, že na úvodní rozkoukání mi druhá třída opravdu prospěla. Navíc tam se mnou byli Elian a Alex, kteří mi na úvod velmi pomohli. Moje sebevědomí ještě zvýšil tradiční nedělní mini-turnaj v bleskovkách napříč ligami, kterým jsem prošel také bez prohry. Zajímavostí je, že se zde hraje o nápoje. Ten kdo prohraje partii bleskovky, tak musí vítězi v přilehlém obchůdku koupit dvě půllitrovky podle vlastního výběru, takže jsem si odnesl velkou zásobu vody.

Hned o víkendu jsme se také zúčastnili naprosto unikátní akce. Na místním nově otevřeném sportovním stadionu se sešlo 5200 školních dětí hrát go. Cílem bylo zapsat se do Guinessovy knihy rekordů s nejvíce lidmi hrajícími zároveň na jednom místě, což se také podařilo. Já a moji spolužáci jsme nejprve chystali hrací soupravy na travnaté ploše a následně každý dostal přidělenou jednu řadu dětí na rozhodcování, což bylo 15 partií. Většina školáků hrála na úrovni dvouciferných kyu, takže často nešlo partii ani pořádně spočítat, v čemž nám znatelně pomohla mobilní aplikace, která byla schopná vygenerovat výsledek partie ihned po vyfocení. Této velkolepé akce se zúčastnili také vysocí funkcionáři jako třeba prezident čínské asociace a slavný profesionál Chang Hao.

Standardní tréninkový den (pondělí až pátek) probíhá přibližně takto: Budíček v 7:20 na ranní rozcvičku, kam se však přiznám, že chodím málokdy, stejně jako ostatní Evropané. Obvykle zamířím rovnou do vedlejší budovy na snídani, která se podává od osmi a obsahuje mimo jiné vajíčka. V 8:30 začíná první partie do ligy a po jejím skončení následuje samostudium (tsume-go, přehrávání profi-partií). Oběd v 11:30 a následný polední klid, který se dá proložit sportovními aktivitami. Stolní tenis uvnitř a v případě hezkého počasí fotbal, basketbal či badminton. Odpoledne od 14 do 17 hodin většinou profesionální učitelé rozebírají ve třídách na projektoru právě odehrané partie. Obvykle existuje seznam na každý den se jmény studentů, kteří mají do počítače připravit zápis své partie. Večeře začíná již 17:15, což je na mě extrémně brzy, ale jinak si na kvalitu jídla nemůžeme stěžovat. Večer v 18:30 se pak hraje druhá ligová partie a oficiální konec tréninku je ve 21:30. To je tak akorát, aby člověk stihl ještě něco malého sníst a zvládnout večerní hygienu. 22:30 je totiž oficiální čas, kdy musíme mít zhasnuto a pravidla samozřejmě platí i pro nás dospělé. Soboty pak probíhají stejně, jen bez rozborů a druhá ligová partie se hraje místo již odpoledne, takže večer je volný.

Začátek měsíce je však vždy ve znamení školního turnaje nazvaného „velký cyklus“. Hraje se čtyři dny na 11 kol všichni studenti proti sobě. Na základě jeho výsledků se pak znovu rozdělí ligové soutěže, takže je to příležitost pro nejpilnější studenty vyskočit o několik pater výš. V té době jsem stále nepoznal hořkost porážky, takže jsem také doufal ve vysoké umístění. Do turnaje jsem však byl uvítán hráčem Shan Junzhe, který je asi nejsilnějším studentem na škole a nedávno skončil na druhém místě v turnaji Hedvábné stezky. Dostal jsem tedy dost tvrdý direkt hned na úvod a trochu o sobě začal pochybovat. Nicméně, nakonec vše dopadlo úplně jinak. Ve zbytku turnaje jsem zaznamenal již jen dvě prohry a v posledním kole ve velkém stylu vyprovodil horkou kandidátku na profesionálku jménem Zhao Ganyi. Se skóre 8:3 jsem zakončil turnaj na skvělém 11. místě (z cca 90 hráčů) a dokonce vyhrál drobnou finanční cenu. Velmi dobře si vedli i moji kolegové: Elian 7:4, Alex 6:5, sourozenci Medakovi 5:6.

Každou sobotu večer máme lekce čínštiny. Pro mě je to převážně opakování, ale třeba Elian studuje tak usilovně, že už mě se svými konverzačními dovednostmi dohání. Quzhou je jinak nepříliš rozvinuté město velikosti Prahy, kde ale není zajímavého téměř nic. Je však známé svou goovou historií (i proto zde chtěl mít Ge Yuhong svou školu) a poblíž se nachází posvátná hora Lanke (vysoká asi 250 m…) zasvěcená výhradně go, kam nás také vzala naše učitelka na výlet o druhém víkendu. Konečně jsme tedy vytáhli paty z našeho kampusu po vlastní ose. Velmi slušně za laciné ceny tu funguje doprava taxíky, kterou jsme využili i tentokrát. Na místě samozřejmě byla většina místních jako u vytržení, že dorazili „bílí“. Zejména světlovlasý Stjepan se stal objektem zájmu na focení. Zašli jsme také do místní restaurace, kde jsme ochutnali množství místních dobrot, opět za velmi příjemné ceny. A vrátili jsme se akorát v čas na nedělní odpolední samostudium a turnaj v bleskovkách.

Na začátku druhého kompletního týdne jsem byl zvědavý, kam budu zařazen. Bylo naprosto jasné, že se budu stěhovat o dvě patra výše do první třídy. Podle umístění z velkého cyklu jsem již počítal s dobrodružstvím ve druhé lize. Nakonec ale dorazilo na trénink pár mladých profesionálů, kteří obsadili půlku první ligy, takže jsem začal ve třetí. Uhrál jsem solidních 3:2 a tabulka byla tak vyrovnaná, že mi to stačilo na první místo, což znamenalo jistý postup do dvojky a plánované dobrodružství tedy začalo jen o tři dny později. Ono tedy ne že by to již ve trojce nebyla pěkná fuška… Ukázalo se, že i o soutěž výše to nebude se mnou marné a opět jsem skončil se skóre 3:2. Jedna z proher navíc byla o půl bodu, takže ve hře byl i postup mezi absolutní elitu školy, kam se ještě nikdy žádnému Evropanovi nepodařilo za ta léta proniknout. Děti a mládež kolem tedy ze mě začínaly mít velký respekt a již v následujícím cyklu bylo vidět, že mě berou vážně a dali mi co proto. Vyprovodily mě se skóre 0:5, ale nutno podotknout, že minimálně dvě partie jsem teatrálně zazdil v závěru a nabytá sebedůvěra dostala solidní ránu. Možná to bylo i tou zimou, která se najednou přihnala… Během pár dní totiž denní teplota klesla ze 30°C na 12°C a v budově bez topení tedy pak již příliš příjemně není.

Mým nejčastějším soupeřem se stal Zhao Xiaohu. Jeho křestní jméno znamená „malý tygr“ a je mladším bratrem výše zmíněné Zhao Ganyi. S tímto desetiletým klučinou mám skóre 1:3 a naše partie jsou vždy velmi těsné. Poprvé jsme na sebe narazili ve Velkém cyklu a od té doby mě provází ligovými cykly v první třídě. Je také oblíbencem našeho učitele Guo Yuzheng 6p, jehož rozbory jsou opravdu energické. Neváhá velmi tvrdě někoho zpucovat za špatný tah či přístup, ale zároveň také pochválit, když se něco opravdu povede. Mluví hodně spisovnou čínštinou, takže nemám problém většinu myšlenek pochytit. Celkově se mi ve vrchním patře líbí, je tam mnohem větší klid a vše má naprostý řád, takže nevládne žádný organizační chaos. A už jen přihlížet diskuzím nad deskou nejsilnějších studentů je velká zkušenost. Jediné co mi tady chybí je častější koncovkový trénink, který jsme měli zatím jen jednou, tak třeba ještě nějaký přijde.

Minulý víkend dorazilo sedm ruských juniorů na dvouměsíční studium. O jejich přítomnosti jsme věděli dopředu, ale datum nebylo vůbec jasné. Nicméně, když jsme se ještě v září tuhle informaci dozvěděli, tak ukrajinská juniorka Olesia Malko (3-dan) okamžitě stáhla svoji přihlášku. No, není se čemu divit… V den jejich příjezdu jsme museli absolvovat focení s panem Ge a sponzory, kteří tedy hradí pobyt nám a Rusům. EGF a RGF však mají každá svojí vlastní dohodu s čínskou stranou. Také jsme se dozvěděli, že pro Číňany stojí studium na této škole přibližně 40 tisíc korun (trénink, ubytování, stravování) měsíčně, což je takřka dvojnásobek průměrného platu v provincii Zhejiang a ta rozhodně patří k těm bohatším v rámci Číny. Ostatně není překvapením, že často vidíme rodiče čínských dětí, jak je přivážejí luxusními auty, nebo když mají děti každý týden nové značkové oblečení. Ale zpátky k Rusům… Většina se nechová zrovna přívětivě. Jsou hluční a nepřizpůsobiví, už kvůli tomu byli i na koberečku u pana Ge. Bohužel s nimi sdílíme chodbu našeho ubytování a někdy se zdá, že je jen otázkou času, než nám budova spadne na hlavu. Navíc anglicky mluví bídně a čínsky ani nekváknou. Takže se všechno musí řešit přes matku jednoho z nich, která anglicky komunikaci zvládne. Jediní přizpůsobivější jsou dva nejznámější – Askar Chusajnov a Alexej Igonin, kteří se potkávají ve třídě s Alexem. Dnes navštívil školu také Timur Sankin.

Začátkem tohoto týdne se jelo na školní výlet za město do přírodního zábavního parku. Nejen děti, ale i my jsme se tam dobře vyblbli. Namátkou jsme si zaskákali na trampolínách, svezli na motokárách, sjeli na bobu skopce po skluzavce, zahráli si paintball, zastříleli si plyšové angry birds z praku anebo vyzkoušeli lukostřelbu. Počasí se navíc tou dobou již vrátilo zpět na příjemných 20°C a opadl i smog nad městem, kterého je tu sice znatelně méně než v Pekingu, ale pořád více než třeba v Ostravě. Opravdu moc fajn den, kdy jsme mohli upustit páru.

Posledních pár dní se zde hrál školní turnaj nazvaný „selektivní cyklus“, který jsme nějak úplně nepochopili. Byl rozdělený na „mladé“ a „staré“, jinak všichni proti všem. Turnaj jsem opět zahájil prohrou se Shan Junzhe, ale tentokrát jsem měl mnohem větší šanci na vítězství. Nakonec jsem sedmikolové klání zakončil s výsledkem 5:2. Před dvěma týdny bych skákal radostí do stropu, ale teď když už vím, že tady konečně dokážu předvést všechno, co umím, tak jsem výsledek bral jako celkem normální záležitost. V posledním kole jsem pohlednou kombinací vyřídil patnáctiletého Yin Zichen, se kterým jsem pak zatím vedl asi nejdelší konverzaci v čínštině v životě. Od rozboru naší partie, až po další školní záležitosti. Stejně jako my on sám si nebyl jistý, zda tento turnaj rozhoduje o rozřazení do ligových soutěží pro příští týden. Většinu informací totiž obvykle máme od Michaela. To je desetiletý kluk (věčný soupeř Alexe) vlastním jménem Xu Buyue, který žil v předškolním věku pár let s rodiči v Kanadě, takže angličtinu má asi nejsrozumitelnější v celé škole. Ale tentokrát ani on o tom nic nevěděl. Zřejmě se vše dozvíme až na večerních bleskovkách, tak to bude překvapení…

Mně zde zbývá do konce pobytu už jen týden a půl, za který stihnu odehrát nejspíš ještě tři ligové cykly. Máme také v plánu příští víkend vyrazit do města podívat se na chrám a tržiště, což jsou prý asi jediné atrakce přímo v centru, kromě nákupních středisek. Také určitě oslavíme Alexovy narozeniny a já samozřejmě ještě napnu zbytek svých sil do tréninku. Následně se přesouvám na mistrovství světa párů do Japonska, ale o tom samozřejmě až v dalším gowebovém vyprávění. Celkově pobyt zde v Quzhou naplnil moje očekávání a všem mladým danovým hráčům, kteří by se rádi posunuli, mohu zdejší trénink vřele doporučit.

pro Goweb napsal Lukáš Podpěra (neděle 19. 11.)